Historie neurochirurgie v Hradci Králové
(zpracoval R. Malec)
Ke stému výročí narození prof. Rudolfa Petra Pokládám si za čest a vlastně za povinnost promluvil ke stému výročí narození prof. Petra.
Rudolf Petr se narodil 29. července 1912 v Předměřicích n.L., kde byl jeho otec ředitelem cukrovaru.
Psát dnes o prof. Petrovi znamená psát o neurochirurgii, o níž sám prohlásil, že je fascinujícím úsekem chirurgie a mediciny vůbec a byl jí plně oddán. Někdy před více než 60 lety začal Dr. Kryšpín psát kroniku hradecké neurochirurgie. Bohužel se pak ztratila. Začínala. Pán Bůh přišel do Hradce a na chirurgii řekl zástupci primáře:“ Ty jsi Petr, to je skála a na té skále vzdělám českou neurochirurgii“, a to se také stalo.
Po studiích na hradeckém gymnáziu a na Lékařské fakultě v Praze a krátkém působení v Havlíčkově Brodě nastoupil v r.1938 na chirurgické oddělení v Hradci Králové.jehož primářem byl doc.Bedrna, všestranný, velice aktivní všeobecný chirurg, jehož oblíbeným oborem byla zvlášť urologie, ale věnoval se i jiným úsekům chirurgie. V té době jako jeden z prvních v Evropě začal operovat výhřezy meziobratlových destiček. . Bedrna se po válce začal průkopnicky věnovat kardiochirurgii. Bylo mu zřejmé, že neurochirurgie, stojící do té doby na okraji zájmu chirurgie, nebude možná bez velkého speciálně zaměřeného úsilí.
Jeho zástupce Rudolf Petr, jehož první práce byla také z oboru urologie, se z jeho popudu vydal na dlouhodobou studijní cestu do USA. Směřoval k prof. Dandymu, ten však krátce před tím zemřel. Proto se pak vzdělával na klinice prof. Sachse v St.Luis, a potom víc v experimentální práci v Chicagu u prof. Baileyho.
Po jedenapůlleté stáži se vrátil z Ameriky v roce 1948 v dost nepříznivé době s ideou vybudovat na holé zemi moderní neurochirurgii. Přivezl si výhodný operační stůl, výborný stropní reflektor a elektrokoagulační přístroj, které pak ještě mnoho let sloužily.
Neurochirurgie měla napřed na chirurgii vyhraženy dva pokoje, brzo přibyly další dva Neurochirurgie nebyla příliš lákavá pro chirurgy. Ti byli přidělováni k Petrovi spíš proti své vůli Krátce tu byl dr. Marek, pozdější primář v Opočně, pak dr. Páv, po čase primář v Jaroměři. Po nich přišel Quido Ledinský, původem Chorvat, již vzdělaný chirurg, který se brzo vypracoval ve velmi zdatného neurochirurga a v prvních letech byli s Petrem skoro výhradními operatéry. Ledinský v r.1956 odešel do Plzně, v r. 1968 přesídlil do Záhřebu. Zemřel po několika letech náhle v plné síle.
Jak pro hotové chirurgy byla neurochirurgie málo atraktivní, tak pro mladé mediky se jevila neznámým lákavým oborem. Jedním z prvních nadšenců byl medik Dušan Pujman. Nebylo mu pak ale dopřáno pracovat na neurochirurgii a stal se po létech primářem urologie v Hav líčkově Brodě.
Asistent Petr prováděl v Ústavu experimentální patologie prof. Rudolfa Vávry výzkumnou habilitační práci o sestupném traktu trojklanného nervu u koček. Byla to velmi zajímavá studie a snesla by dobře i dnešní měřítka.. Petr se habilitoval jako první na Lékařské fakultě v Hradci Králové. Jako medici jsme s Janem Kryšpínem měli příležitost při vzniku práce přihlížet a trochu pomáhat a připojit se pak i ke klinické práci. Před promocí se mě ptal gynekolog prof. Maršálek, co chci dělat. Když jsem řekl, že neurochirurgii u Petra, podivil se:“ Tak úzký obor?“ V tu chvíli jsem si představil šíři jeho oboru. Po práci na teoretických ústavech za studií jsme s Kryšpínem nastoupili na chirurgii k Petrovi. Brzy nato přešel z Neurologické kliniky dr.Kroó.
Neurochirurgie se invazivně šířila po chirurgickém pavilonu. V r. 1952 se u chirurgie přistavovala posluchárna a laboratoře Doc. Petrovi se podařilo k projektu připojit 2. patro s lůžkovou částí. Stavby se účastnily i zdravotnické síly. Vzniklo oddělení o 44 lůžkách, jež se (je tomu teď už 60 let) s přispěním tehdy ustavené VLA (1951-1958) stalo první samostatnou neurochirurgickou klinikou v Československu, To bylo nesporně podnětem k rozvoji dalších pracovišť a pozdějších klinik v republice. Jako voják nastoupil Dr. Pavel Nádvorník který v roce 1968 odešel na místo přednosty kliniky v Bratislavě, a přišel i dr. Jaroslav Gabriel, jenž se později stal ředitelem Fakultní nemocnice a pak náměstkem ministra zdravotnictví a po roce 1969 opět neurochirurgem na Kladně a v Příbrami.
Začátky byly těžké. Mozek se tehdy považoval za orgán chirurgicky skoro nedotknutelný. Mnohé neúspěchy v začátcích byly jistě způsobeny tím, že se nemocní dostávali k operaci pozdě v již dekompenzovaném stavu, nebyla dostatečná diagnostika a nebyly prostředky proti mozkovému edému. Brzy se však podařilo vyrovnat výsledky se stavem na obecné chirurgii. Musela se zaběhnout í operační technika . V té době byly technické podmínky dnes neuvěřitelně primitivní.. Bylo také nutné proniknout do tajů neurologie a grafické diagnostiky.
Ještě začátkem padesátých let nebyla u nás k dispozici endotracheální anestezie . I nejnáročnější operace se prováděly v místním znecitlivění Výhodou byla možnost průběžně sledovat stav vědomí, řeč a hybnost. Pacienta hlídala, měřila tlak a počítala pulzy sestra Štrosová. Např. koncem náročné, snad jedenáctihodinové operace rozsáhlé cévní malformace, kdy již všichni kolem byli vyčerpaní, se náš sanitář s nemocným bavil o fotbale. Místní anestezie byla východiskem z nouze. Ovšem pravým dobrodiním pro pacienty i operatéry bylo zavedení celkové intubační anestezie přičiněním dr. Fizélyho.
Od začátku bylo jasné, že se neurochirurgie neobejde bez jednotky intenzivní péče, tak naše, jak jsme říkali reska, byla vlastně první JIP ve Fakultní nemocnici. Ošetřovací postupy bylo třeba postupně vypracovat. Velkou zásluhu na tom měly řádové sestry v čele se s. Anunciátou, rodem Chodkou, která místo hraničních hvozdů hlídala vědomí pacientů a měla neobyčejný cit pro stav nemocných a nebezpečí hrozících komplikací. Tehdy ovšem neexistovalo glasgowské schéma , nebyly monitory a i dnes běžná laboratorní vyšetření a ani dýchací přístroje Při zástavě dechu se provádělo umělé dýchání jen stlačováním hrudníku podle Howarda. Po čase se podařilo prof. Petrovi získat přístroj pro elektrofrenické dýchání sestrojený ve Fyziologickém ústavu v Brně.
Prof. Petr žil plně pro budovaný obor. Byl k dispozici kdykoliv bez ohledu na čas a byl náročný na sebe i na spolupracovníky. Neexistovala vymezená pracovní doba. Vyčetl i jednomu z asistentů, že dal přednost lístkům do divadla před neplánovanou podvečerní vizitou. Sám měl nevšední domácí zázemí v podobě oddané chápající manželky a rodiny.
Hradecká neurochirurgie záhy získala atraktivitu pro pacienty z celé republiky. Mnoho nemocných přicházelo ze Slovenska. Oddělení bývalo přeplněné, nemocní bývali nouzově uloženi, takže vyvstala potřeba většího pracoviště. Uvažovalo se o výstavbě pavilonu chirurgických oborů, ta se však pro nedostatek financí nedala uskutečnit. Petrovi se podařilo prosadit vybudování samostatného pavilonu neurochirurgické kliniky s ambulantní, lůžkovou částí, dětským oddělením, 4 operačními sály a laboratořemi elektrofyziologickou, histologickou, biochemickou a ve spolupráci s Radiologickou klinikou rentgenologickým oddělením, kde se společným úsilím podařilo později instalovat CT – počítačový tomograf – jako první v republice, což dále posílilo atraktivitu pracoviště. Zmiňuje se o tom i spisovatelka a neuroložka prof. Valja Stýblová v knize a pak i filmu Skalpel prosím. V rámci kliniky bylo i experimentální oddělení zaměřené hlavně na neuroendokrinologii.. Velkou zásluhu o výstavbu měl Dr. Rozsíval, neurolog, tehdejší zástupce pro léčebnou péči.
Petrovi se podařilo vytvořit moderní ústav spojující pod jednou střechou kliniku s laboratořemi i experimentální částí. Po domácku byl nazýván Petrohradem, nyní nese název Pavilon Rudolfa Petra. Budova byla slavnostně otevřena v r. 1971 v době kongresu Evropské asociace neurochirurgických společností (EANS), který se konal v Praze. Mnoho zahraničních účastníků tehdy přijelo do Hradce a i pozdější návštěvníci z ciziny projevovali novému ústavu obdiv a uznání.
Prof. Petr měl smysl pro moderní metody. Velmi brzo zavedl mozkovou stereotaxi (podle Riecherta a Mundingera), zvlášť prioritně jí využil k zavádění radioizotopů do hypofýzy při Cushingově nemoci. Využíval operačního mikroskopu, laseru i ultrazvukového aspirátoru. Navrhl několik operačních postupů. Neurochirurgii nepokládal vůbec za úzký obor, ale úspěšně pronikal i do sousedních území.
Nejoblíbenějším úsekem neurochirurgie byla prof. Petrovi chirurgie mozkových cév, které se věnoval již od r. 1948 a dlouho si tento úsek ponechal jako své pole působnosti. Byl v Evropě na tomto poli jedním z prvních, a to v době, kdy Yasargil teprve s chirurgií začínal. V r.1955 jsme na klinice s Armádním filmem natočili ¾ hodinový film o nitrolebních aneurysmatech, který pak získal první cenu na festivalu vědeckých filmů v Benátkách, a byl pak promítán v řadě zemí. Kameramenu Miroslavu Fojtíkovi se podařilo zachytit detaily operací. Tehdy ještě neexistoval operační mikroskop ani speciální cévní svorky
Mezi prof. Petrem v Hradci a prof. Kuncem v ÜVN v Praze panovala možno říci zdravá rivalita. Oba začínali skoro stejně, oba se dopracovali vysokých státních vyznamenání, oba se stali akademiky, Kunc byl však generálem, Petr jen podplukovníkem v záloze. Petr postavil moderní kliniku 1971, Kunc v témže roce uspořádal ustavující sjezd EANS a napsal učebnici.
Petr, Kunc a Žucha z Bratislavy byly pak se Zapletalem a Gotfrýdem zakladateli Československé neurochirurgické společnosti.
Prof.Petr ve volných chvílích rád pobýval na své chalupě v Podkrkonoší v krásném prostředí s nedalekým rybníčkem, kde také rybařil. Návštěvníky z ciziny s oblibou vozíval do Kuksu. K dalším jeho koníčkům patřilo fotbalové fandovství.
Neměl příliš smysl pro humor, zvlášť pokud by se týkal oboru.(Mé kresby však přijímal vlídně – dobře se mi kreslil.) Doc. Kroó při stáži na chirurgii asistoval doc. Novotnému a ten mu řekl:“Pod tím hákem máš játro, to musíš jemně, to není mozek!“ Když to Kroó pak vyprávěl, cítil se Petr dotčen.
Klinikou prošla řada českých a slovenských neurochirurgů. Mnozí tu pobyli na dlouhodobé stáži. Je možno právem říci, že tu vznikla Petrova neurochirurgická škola.
Prof. Petr předal kliniku v 74 letech a dál udržoval s pracovištěm úzký kontakt. V době svých devadesátin (nechal si narůst bradku) byl fyzicky i psychicky velmi čilý. Na jeho počest se konal sjezd v Opočně. V Libochovicích převzal výroční cenu Jana Evangelisty Purkyně. Jednadevadesátých narozenin se však nedožil. Zemřel 10.3.2003. Je pohřben v rodinné hrobce v Lochenicích.
Vedení kliniky spočívá již na čtvrté generaci, jež se stále hlásí k Petrovu odkazu.
Prof. Petr byl výraznou postavou Lékařské fakulty v Hradci Králové, významnou osobností v celostátním i mezinárodním smyslu, vynikajícím lékařem, mužem na svém místě. Splnil svou ideu vybudoval tu neurochirurgii. Vážíme si jeho díla a toho, že jsme byli jeho žáky. Plně si zasluhuje vzpomínku u příležitosti 100. výročí narození.