Historie české neurochirurgie
( volně podle akademika Z. Kunce, 1968)
Zakladatelem české neurochirurgie byl za Rakouska – Uherska rodák z Rokytnice nad Jizerou Karel Maydl (1853-1903). V roce 1882 provedl laminektomii pro paraplegii po zastaralé luxaci, tedy o tři roky dříve než William Macewen z Glasgow publikoval dva klinické případy. Maydl byl přednostou chirurgické kliniky v Praze v letech 1891-1903, operoval několik mozkových nádorů, cysticerka mozku, epilepsie, poranění mozku a periferních nervů. Uvědomoval si však, že lokalizace mozkových procesů nedrží krok s účinností chirurgické léčby. Na klinice zavedl kromě jiných reforem nošení bílých plášťů, vedení chorobopisů a operačních knih.
Další vývoj české neurochirurgie lze rozdělit na 3 období:
- Doba působení Albertových a Maydlových žáků
- Soustavné pěstování neurochirurgie A.Jiráskem ve spolupráci s neurologem K. Hennerem od roku 1922
- Vznik specializovaných neurochirurgických pracovišť po druhé světové válce
1.
Doba působení Albertových a Maydlových žáků.
Eduard Albert (1841-1900) se narodil v Žamberku, v roce 1873 byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku. V roce 1881 se v Praze ucházel o místo přednosty chirurgické kliniky při české univerzitě. Albert v Praze neuspěl, ještě téhož roku však byl jmenován císařem Františkem Josefem I. přednostou první chirurgické kliniky ve Vídni. Kromě vedení chirurgické kliniky provozoval ve Vídni velmi výnosnou soukromou chirurgickou praxi s rozsáhlou klientelou, která mu byla zdrojem velkých příjmů. Měl pacienty ve všech společenských vrstvách a v různých zemích, mezi jeho pacienty patřili členové rodiny knížete Windischgrätze, léčil také F.L. Riegra, K. Kramáře a řadu dalších významných osobností, jeho pacientem byl i císař František Josef I. Jako poslanec říšského sněmu podporoval ve Vídni české snahy o osamostatnění. Je mu připisováno mnoho chirurgických prvenství, zabýval se historií lékařství, je autorem básní a pamětí. V rodném Žamberku nechal zbudovat kapli sv. Vojtěcha. K jeho přátelům patřili T.G.Masaryk, J.Vrchlický, A.Jirásek a další. Dnes po něm nese název areál ústavů přírodovědecké a lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze – Albertov.
Maydlův nástupce Otakar Kukula (1867, Jičín – 1925) měl brilantní a rychlý operační styl. Byl dobrý řečník a velmi společenský člověk, vychoval celou generaci českých chirurgů, kromě toho byl náruživým automobilistou a řadu let předsedou Autoklubu RČS.
Rudolf Jedlička (1869, Lysá nad Labem – 1926) miloval neurochirurgické operace. Již v roce 1901 pracoval s elektrickou frézou, operoval u nás první nádor mostomozečkového koutu, úspěšně resekoval Gasserské ganglion při neuralgiích trigeminu. Přiměl svého přednostu Maydla k odklonu od antisepse k přísné asepsi. Monumentální areál pod vyšehradskými hradbami na břehu Vltavy v Praze, v němž dnes pracuje Ústav pro péči o matku a dítě, vznikl před l. světovou válkou jako realizace myšlenky právě prof. R. Jedličky. Založil ústav, k němuž vzorem mu byl ústav bratří Mayů v USA. Tato nákladná stavba byla realizována především podporou lékařů, kteří vytvořili zájmové sdružení “Pražské sanatorium” akciová spol. s r.o. V tomto Pražském sanatoriu v Podolí byl roku 1921 Jedlička jmenován řádným profesorem a prvním přednostou II. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy. Roku 1913 se významně podílel na založení prvního českého ústavu pro tělesně postižené děti v Praze, který byl na jeho počest nazván Jedličkovým ústavem.
Na Moravě pěstoval neurochirurgii s úspěchem J. Bakeš. Největší zkušenosti z válečné chirurgie mozku v balkánské a první světové válce zpracoval E. Rychlík. Úspěchy v chirurgii mozku a míchy z této generace chirurgů měli též W. Kopstein, B. Niederle, J. Diviš, J. Petřivalský. Byly to však jen ojedinělé ukázky chirurgické vyspělosti. K většímu pokroku mohlo dojít teprve s rozvojem neurologie.
2.
Soustavné pěstování neurochirurgie Arnoldem Jiráskem ve spolupráci s neurologem K. Hennerem a s J. Pelnářem začíná od roku 1922. Rozsah činnosti A. Jiráska (1887 Praha – 1960) v neurochirurgii nemá před ním u nás obdoby. Nevzdal se však ostatní chirurgie a v roce 1927 byl jmenován přednostou I. chirurgické kliniky.
V Brně rozvíjel moderní neurochirurgii od roku 1924 V. Novák, podnícen Petřivalským a vídeňským neurologem A. Schüllerem. Důležité bylo též získání zkušeností na nejvýznamnějších ústavech ve Švédsku a v roce 1924 na roční stáži v USA u prof. Cushinga. V roce 1932 však přenesl svůj zájem na traumatologii.
Krátce po publikaci Mixtera a Barra o výhřezu meziobratlové ploténky operoval pro tuto diagnózu ještě před druhou světovou válkou v Hradci Králové J. Bedrna (1897, Český Brod – 1956).
Za nacistické okupace začal nadšeně rozvíjet neurochirurgii B. Budín (1907 – 1945) za velmi těžkých podmínek v chorobinci na Malé Straně v Praze. Brzy však byl nacisty zbaven možnosti pracovat, neboť byl vězněn za odbojovou činnost. Po propuštění pracoval v ilegalitě dál jako lékař a padl v Pražském povstání.
3.
Po druhé světové válce začala třetí etapa rozvoje neurochirurgie. Vznikala specializovaná neurochirurgická pracoviště – první oddělení u nás bylo založeno v roce 1948 v Brně jako součást I. chirurgické kliniky prof. Podlahy. Pro mladý obor měla velké pochopení armáda. Od roku 1945 rozvíjel Zdeněk Kunc neurochirurgickou činnost ve vojenské nemocnici v Plzni, podnícen zdejším nadšeným profesorem neurologie J. Hrbkem. Po převelení od roku 1948 pak pokračoval v ÚVN v Praze, kde v roce 1956 vytvořil Kunc samostatné oddělení a v roce 1959 první neurochirurgickou kliniku ÚVN FVL UK v Praze. Zvláště příznivé podmínky byly v Hradci Králové zřízením Vojenské lékařské akademie, takže již v roce 1952 zde vznikla zásluhou Rudolfa Petra neurochirurgická klinika. Další neurochirurgická pracoviště byla vytvořena v roce 1956 v Plzni, v roce 1959 v Olomouci, v roce 1962 v Ostravě , v roce 1968 v Ústí nad Labem. V roce 1978 založil Vladimír Beneš st.v pražské Fakultní nemocnici v Motole samostatné oddělení dětské neurochirurgie. V roce 1986 vzniká oddělení neurochirurgie v Českých Budějovicích, v roce 1990 v Nemocnici Na Homolce a v roce 1993 v Liberci.
V roce 1955 se vytvořila při Čs. chirurgické společnosti neurochirurgická komise, v roce 1964 sekce a v roce 1968 vznikla samostatná Čs. neurochirurgická společnost. V roce 1973 neurochirurgie získala i publikační fórum, když název časopisu Čs. neurologie byl rozšířen o neurochirurgii. Od roku 1963 je Čs. neurochirurgie zastoupena ve Světové federaci (WFNS) a od roku 1971 v Evropské asociaci neurochirurgických společností (EANS).
(zpracoval M.Sameš)